Nepamatuji si, kdy jindy v životě jsem tak moc toužila navázat kontakt s ostatními lidmi.
Chybí mi barista v mé brooklynské kavárně. Chybí mi prodavačka v obchodě s potravinami, která mi balí nákup a ptá se mě na život, kdykoli skončím s podnapilým nákupem dlouho po půlnoci. Chybí mi můj soused, ten, který nikdy nezapomene zamávat, když prochází kolem se svým malým psem, který ho následuje hned za ním.
Sociální odcizení způsobilo, že se mnozí z nás cítí velmi osaměle, nostalgicky a nervózně. To všechno jsou, myslím, rozumné reakce na okamžik, kterému čelíme. Ale každý den se snažím ze všech sil bojovat s úzkostí a sklíčeností tím, že se spojím s někým dalším.
Někdy to znamená, že si podepřu telefon a píšu mámě na FaceTim, zatímco si dělám snídani a kafe. Jako naprosto každý člověk v Americe jsem si na Zoomu - až tohle skončí, doufám, že už nikdy neuvidím odkaz na pozvánku na Zoom - udělala šťastnou hodinku s přáteli. Na Instagramu Live jsem si povídala s neznámými lidmi a ptala se jich, co plánují uvařit k večeři nebo co'vybrali v obchodě, aby si doplnili zásoby do spíže. Všechny tyhle virtuální happy hours, rozhovory o jídle, check-in se starými přáteli u skleničky, mi připadají normální. Nebo se alespoň normálu blíží tak, jako teď nic jiného.
Ale jakkoli mi vaření a technologie pomáhají, když se snažím najít nějaký pocit normality a spojení, mám přátele, kteří jsou vyčerpaní vyhlídkou na další videohovor a raději by se schoulili do klubíčka a jedli těstoviny se sýrem z hrnce. Každý se s tímto bizarním, děsivým okamžikem vyrovnáváme jinak. Ráda bych slyšela, jak o sebe v těchto dnech pečujete vy a jak využíváte jídlo jako způsob, jak zůstat ve spojení s těmi, které máte rádi. Vaříte s přáteli? Pořádáte "večeře" na Skypu? Napište mi do komentářů níže, jak si udržujete spojení a jak se dobře stravujete.
Vím, že by se nám všem hodilo pár dalších dobrých nápadů.
