Svět garifunské kuchyně tvoří mnoho pokrmů, ale hudutu, sametová koule z rozmačkaného plantejnu, která se podává k polévkám a dušeným pokrmům, je pravděpodobně jejím charakteristickým znakem. Když se připravuje ze zelených i zralých plantainů, nazývá se hudutu baruru a má měkkou, hustou strukturu a někdy i jemnou sladkost. Může se podávat s takini - dušeným zelím, teplým kořením a královskou rybou - nebo falmo, vývarem z mořských plodů obohaceným kokosovým mlékem a ochuceným černým pepřem, česnekem a cibulí. Ať už se však podává jakkoli, je to pokrm, který je Yolandě Castillo nejbližší.
Castillo, šéfkuchař a spolumajitel chicagské restaurace Garifuna Flava, si zamiloval kuchyni již v raném věku. Ve své rodné zemi Belize se naučila tajemství přípravy hudutu, falmo a takini - mimo jiné i pokrmů. Tyto recepty byly jednou z památek, které si přivezla s sebou, když se přestěhovala do USA. "Moje maminka mě učila a vedla mě; ukázala mi tradiční způsob vaření naší garifunské kuchyně," říká. (Podnik přežil uzavření chicagské sítě COVID-19 díky tomu, že nabízí rozvoz; na podporu zaměstnanců shromažďuje prostředky prostřednictvím služby GoFundMe.) Dnes je Castillo jedním z několika Garinagu - množné číslo pro Garifuny -, kteří udržují kulturu naživu nejen tím, že udržují a oslavují tradice své kuchyně, ale také tím, že se o tuto kuchyni dělí s širším publikem.
Příběh o původu Garifunů je složitý a zahrnuje pokusy o zotročení, uvěznění, vyhnání a vytlačení afroindiánské komunity. Ačkoli se o přesném roce vzniku diskutuje, historici se domnívají, že západoafričané uprchli z otrokářských lodí, které ztroskotaly u pobřeží Svatého Vincenta a Grenadin v roce 1600. Během pobytu na Svatém Vincentu se tito Západoafričané a jejich potomci smísili s arawackým a karibským obyvatelstvem karibského ostrova a vytvořili komunitu, která je dnes známá jako černí Karibové nebo v arawackém jazyce Garifuna. Poté, co v roce 1763 smlouvou přešla kontrola nad Svatým Vincentem z Francie na Británii, zesílil již tak aktivní odpor Černých Karibů vůči koloniálním mocnostem. Boje pokračovaly ještě několik let. Nakonec bylo 12. dubna 1797 5 000 Garinaguů vyhnáno na Roatán, největší z ostrovů v Honduraském zálivu. Zhruba 2 000 z nich, kteří cestu přežili, se nakonec přestěhovali do pevninského Hondurasu, Belize, Guatemaly a Nikaraguy.
Nucená migrace ovlivnila kulturu Garifunů v mnoha ohledech. V hudutu je patrný vliv západoafrického fufu, kuličky z rozmačkaného manioku a zeleného plantejnu. Afričané sice znali maniok (neboli yucu), ale od domorodých komunit v Karibiku se naučili, jak ho strouhat a sušit. Garinaguové si tento postup nakonec přizpůsobili a připravili z něj křupavý, tenký chléb zvaný ereba nebo casabe. (Podobné recepty lze najít mimo jiné v Dominikánské republice, na Haiti a Jamajce.)
Dnes se Garinagu hlásí k jedinečné historii, která jejich identitu staví na pomezí západoafrických a středoafrických, domorodých a karibských tradic, které se pak na středoamerickém karibském pobřeží prolínají s místními a národními kulturami. Garifunská diaspora má své zázemí také ve Spojených státech, zejména v Chicagu, Los Angeles, New Orleans, Houstonu a New Yorku, kde žije největší počet Garifunů mimo Střední Ameriku. Ačkoli historie garifunů není příliš známá, jejich vliv jde napříč kulturami a překračuje hranice.
Poté, co se v polovině 80. let minulého století přestěhovala s manželem z Belize do Chicaga, zůstala Castillová věrná svým kořenům a shromažďovala členy rodiny u bohatého stolu. Nebylo jediné návštěvy, kdy by Castillovou někdo nepochválil za to, že dokáže tradiční garifunské recepty své matky moderně upravit.
"Můj manžel vždycky říkal: "Jednou jí otevřu restauraci," " říká se smíchem Castillo. O několik let později Rhodel Castillo svůj slib splnil.
V roce 2008 manželé otevřeli restauraci Garifuna Flava v jihozápadní části Chicaga. Kromě garifunské kuchyně se v restauraci Garifuna Flava podávají základní belizské pokrmy, jako je rýže s fazolemi, dušené kuřecí maso, garnache - smažená kukuřičná tortilla se smaženými fazolemi, cibulí, zelím, strouhaným sýrem a dalšími přílohami - a panades, smažená placka z kukuřičné mouky plněná rybou nebo smaženými fazolemi a podávaná s kořením ze zelí, papriky a cibule. V roce 2011 se Guy Fieri vydal se svým týmem Diners, Drive-Ins & amp; Dives pozvat Garifuna Flava do Flavortownu. Toto odhalení přilákalo mnoho nových fanoušků, z nichž někteří pocházeli i ze zemí mimo USA.
"V restauraci mám na zdi mapu. Je úžasné vidět, kolik lidí z celého světa sem přijelo ochutnat naše garifunské jídlo," říká. Jsou zde vyznačeni návštěvníci z Jižní Ameriky, Kanady a celé Evropy.
"Zejména jídlo Garifunů nám vypráví příběh Karibiku a Střední Ameriky," říká Pablo Joseph López Oro, doktorand na katedře afrických a afrických studií na Texaské univerzitě v Austinu."Dává nám to příležitost skutečně přemýšlet o generační historii migrace Garifunů."
López Oro, který se ve své práci zaměřuje na pozdější generace přistěhovalců z kmene Garifuna, má živé vzpomínky na kokosový chléb své babičky. Když se o víkendu probudil a jeho matka smažila rybu a připravovala guláš, věděl, že to znamená, že členové rodiny jsou na cestě k hudutu a dobré konverzaci. "Garifunské jídlo je pro mé vzpomínky neuvěřitelně cenné, dokonce i pro mou vlastní identitu jako třetí generace Garifunů, kteří se narodili a vyrostli v Brooklynu. Jídlo nás spojilo zpět s Hondurasem způsobem, který byl opravdu výjimečný."
Isha Gutierrez-Sumner, garifunská herečka a tanečnice, vzpomíná, že když vyrůstala v San Juan Tela v Hondurasu, cítila se trapně kvůli své každodenní stravě, která se lišila od toho, co pravidelně jedli místní mestici. "Jíst garifunské jídlo na vesnici, to nebyla zrovna okouzlující doba," říká. "Nebyl to zdroj hrdosti."
V patnácti letech se Gutierrezová-Sumnerová přestěhovala do Houstonu a později do New Yorku, kde se začala věnovat tanci a herectví. Když se vydala do restaurací v sousedství, aby vyzkoušela nové pokrmy, její zájem o osobní historii vzrostl, když si všimla podobností mezi kuchyní Garifunů a pokrmy z jiných pobřežních komunit.
Nostalgie po její domovině a touha po tom, aby byla garifunská kuchyně vyzdvihována a oslavována, vedla Gutierrezovou-Sumnerovou k založení platformy pro garifunské jídlo a cateringové společnosti. Posledních pět let strávila cestováním do Hondurasu a zpět, konzultacemi se staršími lidmi a dokumentováním jejich receptů pro připravovanou kuchařku s názvem Weiga, Let´s Eat! Fotografové Milton a Wes Güity se k ní připojili, aby zachytili pokrmy a postupy krok za krokem na úžasných snímcích. (Nyní, když je kniha hotová, zvažuje, zda se rozhodnout pro tradiční vydavatelství, nebo pro samizdat.) Recepty pokrývají mnoho oblastí a zahrnují smažené ryby Garifuna, různé kokosové chleby a sladkosti, jako je peteta, sladký bramborový pudink, a dabledu, kandované sušenky s příchutí kokosu a zázvoru. Kokos se používá v mnoha pokrmech Garifunů, obohacuje vše od vývarů přes rýži a fazole až po dezerty.
"Nic nepřijde nazmar," říká Gutierrez-Sumner o vynalézavosti a zemědělských znalostech komunity. Vzpomíná, jak její praprababička učila generace své rodiny, jak efektivně zacházet se surovinami. "Byla důvtipná. Věděla, že když nastrouhá kokosový ořech a vymačká z něj první mléko bez přidání vody, bude to její máslo," dělí se o své zkušenosti Gutierrezová-Sumnerová. "Věděla, že jakmile přidá vodu, tak voda, kterou přidala na začátku, je doslova voda, která vytekla z kokosu, takže ji vymačkala do další nádoby... to bude druhé mléko, které použije na pečení. A pak při třetím [lisování] přidává teplou vodu, aby se ujistila, že z kokosu vytečou všechny oleje. Pak bude mít tři kbelíky mléka" - všechno skončí v jídlech a sladkostech.
V dnešní době někteří Garinaguové používají ve svých domácích receptech konzervované kokosové mléko, protože aby kuchyně přežila, musí se diaspora přizpůsobit. Ačkoli je hudutu tradičně velmi pracný proces, při němž se k rozmělnění plantejnů na strukturovanou hmotu používá velký hmoždíř a tlouk, Castillo používá kuchyňský robot, aby vše urychlil. Čím více hudutu je schopna vyrobit, tím více je schopna prodat - tím se zvyšuje pravděpodobnost, že se jí podaří představit tuto kuchyni širšímu, stále hladovějšímu publiku.
"Myslím, že lidé opravdu usilují o to, aby hudutu zdomácnělo," říká López Oro s odkazem na pokrm a naléhavost, kterou mnozí Garinaguové pociťují při zachování své historie, částečně prostřednictvím svého nejslavnějšího pokrmu.
"Právě jsme oslavili 223 let zachování potravin Garifuna," říká Gutierrez-Sumner o výročí 12. dubna. "Nikam se neztratilo. A nikam se ani neposune. A my ji musíme i nadále uchovávat a sdílet s ostatními, protože je to'krásná součást naší kultury "
